Slýchán, slýchati, slyšení, slyšeti: Staří Izraelci považovali slyšení za něco, co se týkalo člověka v jeho celosti. Nedospěli k novodobému názoru, že v člověku je jakési psychické ústředí [mozek nebo mysl], jež třídí různé vjemy podle toho, z jakých smyslových orgánů přicházejí. Celé tělo bylo sídlem osobnosti a každý jeho úd a orgán byl neodlučitelnou součástkou jednotné, nerozdělené osobnosti [viz Pedersen, Israel I—II]. Celá osobnost člověka mohla být soustředěna i v činnosti jediného orgánu těla. Slyšení mohlo tedy vyjadřovat všecku duševní činnost člověka. Podle Job 12:11 ucho nezachycuje jen zvuk, nýbrž zkouší, rozeznává slova, tak jako patro v ústech rozeznává chuť pokrmu [sr. Job 34:3]. Uchem přijímá služebník rozkazy svého pána. Chtěl-li tedy dobrovolně zůstat navždy v jeho službě jako poslušný služebník, dal si před svědky špicí probodnouti boltec na znamení, že mu bude patřit nadobro celou svou bytostí [Exod 21:5n]. Slyšet někoho znamenalo současně poslouchat; slyšení = poslušnost [1Sam 3:9]. To nám pomůže rozumět biblickým místům, kde se mluví o slyšení Božího slova.

Neboť ve SZ na rozdíl od soudobé orientální i řecké mystiky, v níž jde o vidění božstva jako nejvyšší zkušenosti v náboženském životě, je zdůrazněno slyšení Božího slova. Biblická zbožnost je zbožnost, soustředěná na slovo Boží, na jeho slyšení, a tudíž poslušnost. Už to, že sz kult byl bezobrazový, ukazuje tímto směrem. Izraelec sice vidí skutky Hospodinovy, jeho slávu [sr. Jb 38-40; Isa 40:26nn; Matt 6:26nn], ale vidět Boha bylo něco zcela mimořádného a přímo zničujícího [Gen 32:30; Exod 3:6; Judg 6:22n]. O Mojžíšovi se sice praví, že s ním Hospodin mluvíval tváří v tvář [Exod 33:11], ale připomíná se, že to bylo něco naprosto výjimečného [Num 12:6 - Num 12:8] a že viděl pouze hřbet Hospodinův [Exod 33:20 - Exod 33:23]. Svatého Boha nemůže beztrestně spatřiti lidské oko [Isa 6:5], tj. hříšný člověk poskvrněných rtů. Teprve tenkrát, až lidé budou zbaveni hříšnosti, tedy v eschatologické době, kdy Bůh sám přijde k Siónu, bude lze mluviti o vidění Boha [Job 19:26n; Ps 17:15; Isa 60:1nn]. Tím více se však ve SZ mluví o slyšení Boha. Bůh s Mojžíšem mluvil [Exod 33:11] a vidění Boha se stává jen rámcem pro sdělení revelačního slova [Exod 3:1nn; Isa 6:1nn; Ezek 1:1nn; Amos 9:1nn]. Bůh se zjevuje prorokům, aby jim sdělil své slovo. Celá sz zbožnost je zahrnuta ve výzvách: »Slyš, Izraeli« [Deut 6:4 - Deut 6:9; sr. 11, 13-21; Num 15:37 - Num 15:41], »slyšte slovo Hospodinovo« [Isa 1:10; Jer 2:4; Amos 7:16], »slyšte nebesa a ušima pozoruj země, nebo Hospodin mluví« [Isa 1:2]. Neodpovídat na Boží oslovení, neposlouchat Slovo je hlavním hříchem nevěrného Izraele [Jer 7:13; Hos 9:17]. To, co Bůh žádá, bylo oznámeno, takže člověk je bez výmluvy [Mic 6:8]. Proto Jer 6:10 mluví o »neobřezaných uších«, jež nejsou s to slyšeti slovo Hospodinovo. Mají je v posměchu a nelibují si v něm [sr. Isa 6:10].

Lze rozeznávat čtyři způsoby, jimiž sz lidé postřehovali Boží slovo. Nesmíme však zapomínat, že nelze vždy mezi těmito způsoby jasně rozlišovat, poněvadž se mohly udát současně. Především jde o přímé slyšení. Zdá se někdy, jako by proroci postřehovali hlas, který se jim ozýval zvenčí [Hab 2:1; sr. Jer 23:18]. Amos 3:7n [sr. Gen 12:28 - Gen 12:30] přirovnává tento hlas řvaní lva, ale podle 1Kgs 19:12n slyšel Eliáš hlas »tichý a temný« tak zřetelně, že v bázni zavinul tvář svou pláštěm [sr. Isa 5:9 ; Isa 22:14]. Ale jde také o nepřímé slyšení při pozorování Božího díla [Job 37:2 - Job 37:5; Ps 77:18n, zvl. pak Ž 29, sr. 68,34 a Num 7:89]. V 1Sam 3:11 , slibuje Bůh, že učiní takovou věc v Izraeli, že tomu, kdo ji uzří, bude znít v obou uších [sr. 2Kgs 21:12; Jer 19:3]. Ale někdy i různá obrazná vidění zjevovala prorokům Boží vzkazy [Jer 1:11n; Amos 8:1n]. Proroci museli sami vynaložit své mravní i náboženské schopnosti, aby se na základě těchto vidění stali ústy Hospodinovými [Jer 15:19]. Pro věřící bylo slyšení slova Božího zprostředkováno proroky, inspirovanými Božím duchem. Jasně to naznačuje žádost lidu pod Orébem, aby Mojžíš sám vyposlechl Boží vzkazy a pak je sdělil naslouchajícímu lidu, jenž současně sliboval poslušnost [Deut 5:27]. Je to zároveň doklad toho, co bylo řečeno, že slyšet znamenalo Izraelci poslouchat.

Také v NZ má slyšení převahu nad viděním anebo je s ním velmi úzce spojeno [sr. Matt 11:4 ; Matt 13:16; Mark 4:24; Luke 2:20; Acts 2:33; 1John 1:1; Heb 2:3, sr. s Luke 1:2], což souvisí s tím, že Ježíš Kristus byl vtělené a tedy viditelné, živé Boží oslovení. Nikde nečteme, jak Ježíš vypadal; na tom neměli evangelisté zájmu. Ale vždy se zdůrazňuje, co řekl a co konal [Matt 11:4nn , Matt 11:20nn]. On je rozsévačem slova, protože sám je Slovo. Slyšet jej neznamená jen nezúčastněně naslouchat tomu, co mluví, a co řekl, nýbrž přijmout jej, věřit mu a poslouchat [Matt 13:1nn; Mark 4:1nn; John 5:24 ; John 6:45]. Tak jest třeba rozuměti výzvě: »Kdo má uši k slyšení, slyš!« [Matt 11:15 ; Matt 13:9; Mark 4:9 , Mark 4:12 ; Mark 8:18, sr. Jer 5:21; Ezek 12:2]. Jen ten, kdo slyší a plní rozkazy, výzvy, a přijímá s důvěrou zaslíbení, obsažená ve slyšeném slově, obstojí před Bohem [Matt 7:24nn; sr. Rom 2:13]. Poněvadž pak kázání o Kristu je oslovením Božím skrze kazatele, může být pravou odpovědí na ně pouze víra a poslušnost [Ř. 1,5; 10,16nn; 16, 25; Gal 3:2 , Gal 3:5; 1Thess 2:13; Heb 4:2; Isa 53:1, sr. Matt 8:8nn ; Matt 9:2; John 12:38n]. Jde o víru ve zvěst, o kázání, jehož cílem je víra. Mít uši a neslyšet znamená odepřít poslušnost a víru [Mark 4:12 ; Mark 8:18; John 8:43 ; John 18:37].

Tak jako ve SZ bylo [plné] vidění vyhrazeno až eschatologické době, tak i v NZ jest eschatologický věk popisován převážně jako vidění, nikoli jen slyšení [Matt 5:8; Mark 14:62; Acts 4:20; 1Cor 13:12; Heb 12:14n; 1John 3:2n; Rev 22:4]. Snad také připomínky, že učedníci viděli zmrtvýchvstalého Pána, patří do této eschatologické oblasti; neboť zmrtvýchvstání Kristovo je předjímkou eschatologických událostí [Mark 16:11nn; Luke 24:34nn; 1Cor 9:1 ; 1Cor 15:5nn]. Zvláště evangelista Jan popisuje pozemského Ježíše z hlediska této eschatologické události, a proto zdůrazňuje vidění [John 1:14; sr. 1John 1:1]. Také Ježíš zdůrazňuje tuto stránku, když vybízí posly Jana Křtitele, aby svému učiteli zvěstovali, co slyší a vidí [Matt 11:4], anebo když blahoslaví ty, kteří vidí a slyší to, co si přáli vidět a slyšet proroci a spravedliví, ale neviděli a neslyšeli [Matt 13:16nn]. Tím právě se odlišuje SZ od NZ. Ve SZ šlo převážně jen o slyšení slova, v NZ o slyšení i vidění, protože v Ježíši Kristu se vlomila eschatologická skutečnost do přítomnosti. Vina nevěřících byla v tom, že sice slyšeli, ale neviděli to, co na Ježíšových činech mohli vidět, nepodrobili se Božímu zjevení v Kristu Ježíši [Mt 1 1,20nn; Mark 4:12].

SZ i NZ mluví také o slyšení Božím. I on slyší celou svou bytostí. Slyší-li, znamená to proto obyčejně vyslyšení modlitby nebo úzkostlivého volání [Exod 3:7, sr. Acts 7:34; Deut 5:28; 1Kgs 8:28 ; 1Kgs 20:5; Ps 22:3 ; Ps 83:2 ; Ps 94:9 ; Ps 143:19; Isa 1:15 ; Isa 49:8? sr. 2Cor 6:2], ale také oznámení Božího soudu [Gen 3:10; Exod 16:7 , Exod 16:12; Num 12:2; 2Kgs 19:4; Ps 78:59; Isa 30:30]. Podobně je tomu v NZ. Ježíš žije v jistotě, že ho Otec vždycky slyší [John 11:41n; Heb 5:7]. Podle běžného názoru Ježíšových současníků Bůh hříšníků neslyší [John 9:31], ale slyší toho, kdo je jeho ctitel a činí jeho vůli [Matt 6:7; Luke 1:13; Acts 10:31; 1John 5:14nn]. V řečtině je na těchto místech užito různých sloves téhož kořene.

Ostatní výskyty výrazů, uvedených v záhlaví, jsou srozumitelné ze souvislosti.